...nebo už máte účet?
Přihlašte se
Zadlužování států, které považujeme za moderní ekonomiky, je snad největším problémem současného světa. Jak jsem i psal v nedávném článku, enormní zadlužování států je jedním z hlavních důvodů akcelerující inflace. Situace je natolik špatná, že si mnozí myslí, že je možné se zadlužovat donekonečna.
Takhle to ovšem nefunguje. Dlouhodobě předlužené ekonomiky prostě nemohou prosperovat. Hnát HDP pomocí státního dluhu je totiž stejné jako když sportovec dopuje. Nějakou dobu bude jeho výkon enormní, ale dříve či později se dostaví zdravotní problémy a jeho kariéra je u konce. Velmi podobně funguje růst HDP ve spojitosti s rostoucím státním dluhem.
Argentina bývá dávaná za odstrašující příklad států, který má za celou svou existenci (od roku 1816) již devět bankrotů a vše v doprovodu extrémní inflace. Jenom poslední dva bankroty se odehrály za posledních dvacet let – 2002 a 2020. Ještě předtím Argentina vyhlásila bankrot v roce 1982, což bylo období hluboké bankovní krize. Argentina v podstatě zbankrotuje, odepíše podstatnou část svého dluhu, funguje dál a zase se zadluží.
Taky se ptáte, kdo je vůbec ochotný takové zemi půjčit své peníze? Respektive si koupit jejich státní dluhopisy?
Před několika lety Argentina emitovala své 100leté vládní dluhopisy. Dokážete si představit, že byste si koupili dluhopis státu, který takřka jednou za generaci zbankrotuje? U této emise činil výnos 7,125 %, což je na dluhový cenný papír skutečně dobré. Emise byla třikrát přeupsaná, což znamená, že poptávka investorů přesáhla nabídku dluhopisů.
Všem bylo zkrátka naprosto ukradené, že Argentina má historii plnou bankrotů. Úplně jim stačilo premium za větší rizikovost a investoři byli evidentně spokojení. V roce 2020 spadla jejich cena na 30 % nominální hodnoty. Z tohoto příkladu můžeme vysledovat, jak krátkou paměť někteří investoři mají.
Jak vyplývá z grafu, v roce 2002 činil vládní dluh vůči HDP enormních 166,7 %. Samotný bankrot byl vyhlášen při 75 %. Tady vidíte, že stačí i relativně nízké zadlužení vůči HDP, aby to bylo pro stát neudržitelné. Leč nedá se to všeobecně aplikovat, protože každá ekonomika má svá specifika. Obecně se dá ale říct, že dokud není hyperinflace, občané platí daně a měna je pevná, zadlužení může být vysoké, aniž by došlo k bankrotu.
Zjistěte si více: Proti inflaci a zároveň hyperinflaci vás velmi efektivně může ochránit nakupování fyzického zlata (o čemž jsme psali podrobný návod již dříve), ale není to jediný způsob, jak ochránit své peníze před znehodnocením inflací.
Když se mluví o Japonsku, většinou je to v pozitivních konotací. Neustále se omílá, jak se jedná o vyspělou a inovativní ekonomiku. Mainstreamová média tenhle narativ používají běžně. Když si ale koupíte jakoukoliv knihu ekonomie, kde se řeší i Japonsko, zjistíte, že je jejich ekonomika už třicet let nemocná a zkostnatělá.
Především bankovní systém je problematický a už deset let se mluví o tom, že se musí sesypat úplně. Je dokonce veřejným tajemstvím, že japonská vláda nechává tamní banky fixlovat v účetnictví. Pokud by je začala centrální vláda sankcionovat, je konec. Mimo jiné je známá věc, že Japonská centrální banka reálně vlastní podstatnou část tamního soukromého sektoru. Jeden můj profesor si v souvislosti s tím dělával srandu, že budují komunismus.
Veřejný dluh Japonská vůči HDP vzrostl za posledních třicet let naprosto extrémně. Ze zhruba 40 % na 266 %. I navzdory tomuto zadlužení byla japonská ekonomika v předešlých třiceti letech mnohokrát v deflaci, někdy i několik let v kuse.
Tady je právě zajímavý kontrast s Argentinou. Zatímco Argentina větší zadlužení nezvládá a ekonomika upadá do velmi akcelerující inflace, Japonsko funguje zdánlivě bez problémů dál. A dokonce jsou hodně často v deflaci.
Německo je nejsilnější ekonomika v rámci Evropské unie. Ale i oni mají tendenci se dlouhodobě zadlužovat. Vrchol máme z roku 2010, kdy byl vládní dluh vůči HDP asi 83 %. Od té doby postupně klesal až na 60 %. Mezi lety 2019 a 2020 dluh zase vzrostl na 70 %. Vůbec bych se nedivil, když by dluh za rok 2021 dosáhl úrovní z roku 2010.
Když se začne mluvit o horentním zadlužování států, příčinu začnou lidi automaticky hledat v politicích. To je částečně pravda. Ale politici by se nezadlužovali, když by byl dluh drahý. Jenomže on není, protože úrokové míry jsou díky politice centrálních bank na historicky nejnižších úrovní. Když by tedy centrální banky dělaly, co mají, politici by stát zadlužovat nemohli. Jednoduše na tom centrální banky participují.
Na přiloženém grafu jde vše krásně vidět. Od začátku 80. let se Spojené státy soustavně zadlužují, až to dospělo tak daleko, že vládní dluh vůči HDP je 128 %. Tím se překonalo relativní zadlužení z konce druhé světové války. Zaregistrujte ovšem, že od začátku 80. let základní úroková sazba jde až na občasné „hiky“ jenom dolů. A posledních deset let jsou sazby po větší dobu téměř na nule. Je tu tudíž dlouhodobě negativní korelace mezi mírou zadlužení a úrokovými sazbami.
Některé státy jsou už v dluhové pasti, ze kterých se nemohou dostat, aniž by nedošlo k bankrotu. Typickým příkladem je Řecko, které má veřejný dluh vůči HDP přes 205 %. Řecko zatím nezbankrotovalo jenom díky tomu, že Evropská centrální banka drží základní úrokovou sazbu už více jak šest let na nule.
A tím se dostáváme k otázce, kdy dlouhodobý trend zadlužování skončí? Skončí tehdy, jakmile centrální banky po celém světě budou muset kvůli akcelerující inflaci začít zvedat sazby.
Jak opakovaně upozorňuji, jiný nástroj pro boj s inflací v podstatě nemají. Jisté ale je, že při tom vznikne tzv. collateral damage. Jednoduše řečeno zvýšení sazeb poškodí ekonomiky států, jako je Řecko, Itálie, Portugalsko a Španělsko.
Jeden vcelku známý akademický ekonom nedávno napsal na sociální sítě, že mu jeden student po přednášce položil zajímavou otázku. Zeptal se, proč je předlužování státu tak špatné, když pak stačí zbankrotovat a vše běží dál.
Jsme tolik zvyklí, že vládní dluhy rostou, až to společnost začíná považovat za normální jev, který nemusí být vůbec problém? Možné konsekvence jim totiž přijdou jako velmi vzdálené.
Vystudovaný ekonom a znalec díla Adama Smithe, Davida Ricarda a Johna Keynese, který publikuje obsah o technické analýze kapitálových trhů, fundamentální analýze, makroekonomii a měnové politice.
Jaroslav je přesvědčen, že právě tyto disciplíny jsou zásadní pro pochopení celého kontextu finančního trhu, a snaží se čtenáře vybavit ucelenou myšlenkovou mapou pro přemýšlení nad finančním světem.
“Pro investory je důležitý komplexní znalostní základ, díky kterému může každý minimalizovat rizika.”
95 %
90 %
Diskuze (0 komentářů)
Tento článek zatím nikdo neokomentoval. Přihlašte se a buďte první! Napište svůj názor a zahajte diskuzi.