Většina investorů dělá na začátku stejnou chybu. Snaží se rozhodnout, jestli mají být “pasivní”, nebo “aktivní”. Jako by šlo o dvě nesmiřitelné skupiny, mezi kterými si musíte vybrat.
Takhle ale reálná správa majetku nefunguje.
Čistě pasivní přístup je spolehlivý, nákladově efektivní a časově nenáročný.
Nemusíte analyzovat výsledovky firem ani číst odhady makroekonomů. Jen pravidelně investujete, držíte se plánu a necháte složené úročení pracovat.
Zní to logicky, ale má to háček.
U čistě pasivního portfolia mnoho lidí po čase cítí, že dění na trzích sledují jen z tribuny. Vidí příležitosti a chtějí si vyzkoušet výběr konkrétních firem, aby lépe porozuměli světu byznysu.
Jakmile se však pustí do aktivního tradingu naplno, přichází druhý extrém: vysoká časová náročnost, stres z propadů a otázka, zda vůbec dokážou dlouhodobě porazit tržní průměr.
Právě proto dává promyšlená kombinace obou přístupů tak velký smysl.
Zkušení investoři neřeší otázku “buď, anebo”. Hledají ideální poměr, který odpovídá jejich investičnímu horizontu, znalostem a časovým možnostem.
V praxi tento přístup funguje přímočaře:
- Pasivní část (jádro) tvoří stabilní a diverzifikovaný základ.
- Aktivní část (satelity) poskytuje prostor pro vlastní analýzy a hledání nadprůměrných příležitostí.
Cílem je sestavit portfolio, které vás udrží v analytickém střehu, ale nebude vyžadovat každodenní kontrolu burzovních grafů.
V článku si ukážeme, jak tento mix prakticky nastavit. Získáte rámec, podle kterého jasně poznáte, zda má u vás převažovat pasivní stabilita, nebo aktivní vyhledávání tržních příležitostí.
Obsah článku