Globální inflace na vzestupu: 5 důvodů, proč jsou centrální bankéři stále v klidu

Pandemie covid-19 je pro centrální banky nadále výzvou. Když udeřila a ekonomiky se propadly, byl na centrální banky vyvíjen tlak, aby zachránily a udržely ekonomiku nad vodou. To vedlo k rychlému otevření stavidel likvidity – nevídanému kvantitativnímu uvolňování. O rok později se však vývoj událostí změnil. Nyní nárůst inflace tlačí na centrální banky, aby zavřely otevřená stavidla. Jak se centrální banky vyrovnávají s tímto náhlým vývojem událostí?

Graf níže zobrazuje vývoj inflace v několika vybraných vyspělých ekonomikách. Můžete na něm vidět, že od začátku globální pandemie v únoru 2020 začala inflace v těchto zemích, která již byla nižší než cílová hodnota 2 %, klesat ještě níže. Nízká inflace byla projevem upadající poptávky, která byla způsobena globálním zpomalením ekonomiky a omezením hospodářské aktivity.

Zdroj: moneycontrol.com

Od začátku letošního roku pozorujeme růst inflace v důsledku silnějšího oživení ekonomik a částečně i v důsledku efektu srovnávací základny – letošní cenová hladina je srovnávána s nízkou cenovou hladinou v loňském roce. Mezinárodní měnový fond ve svém výhledu z června 2020 předpokládal, že globální HDP v roce 2020 poklesne o 4,9 % a vyspělé ekonomiky o 8 %. V nedávném výhledu z července 2021 však své předpoklady korigoval, když uvedl, že globální HDP a vyspělé ekonomiky v roce 2020 klesly „pouze“ o 3,2 % a 4,6 %.

Centrální banky se kvůli náhlému růstu inflace dostaly pod tlak. Zatím se však zdráhaly zpřísňovat měnové politiky. V prohlášeních centrálních bankéřů se často objevuje slovní spojení „přechodné zvýšení inflace“. Proč si centrální banky nedělají starosti? Důvodů je více.

1. Inflace se dlouhodobě pohybovala pod cílem centrálních bank

V prvé řadě mohou být centrální banky ve skutečnosti spokojeny s tím, že inflace je vyšší než jejich cíl. Již téměř deset let je inflace ve vyspělých zemích nižší než cílová, což často vedlo ke kritice měnové politiky. Federální rezervní systém dokonce upravil svůj rámec z cílování aktuální inflace na cílování průměrné inflace. Pokud byla inflace po určité období nižší, v rámci nového systému platí, že Federální rezervní systém povolí vyšší inflaci tak, aby průměrná inflace za celé období činila 2 %.

2. Nezaměstnanost se stále drží na vysoké úrovni

Ekonomika stále nejede na plné obrátky a nezaměstnanost stále nedosahuje předpandemické úrovně. To vyžaduje pokračující podporu ze strany centrálních bank. Ačkoliv v USA za červenec vykázaly nejnižší úroveň „pandemické nezaměstnanosti“ 5,4 %, stále se drží výrazně výše než v únoru 2020, kdy činila 3,5 %.

Zdroj: fred.com

3. Problémy v dodavatelských řetězcích se pomalu zmírňují

Míra globální inflace se také zvýšila v důsledku narušení dodavatelského řetězce a následného růstu celé řady vstupů. Rostoucí vstupní náklady podniků tlačí na ziskové marže a ty jsou následně nuceny zvyšovat ceny pro koncového zákazníka. Tato omezení se postupně zmírňují s rostoucí proočkovaností populace a návratu k normálu.

4. Do inflace značně promlouvá cena komodit

Na nedávném růstu inflace se podílely také rostoucí ceny komodit – ceny stavebních materiálů a zejména dřeva, rostoucí cena ropy pak vyhnala výše ceny benzínu a nafty. Jádrová inflace, která nezahrnuje ceny pohonných hmot a potravin, je však ve vyspělých ekonomikách vysoká pouze v případě USA.

Zdroj: imf.org

5. Významnou roli hraje srovnání s loňským rokem

Vysoká inflace je také do značné míry výsledkem meziročního srovnání cenové hladiny. Graf inflace v úvodu ukazuje, že v únoru 2020 odezněla a poté začíná nabírat na síle v únoru 2021 (v případě eurozóny v prosinci). I když se tedy inflace od února 2021 zvýšila nepatrně, změna oproti loňskému roku je výrazně vyšší, protože se cenová hladina loni výrazně propadla. Jedná se o tzv. „bazický efekt“. V důsledku toho MMF ve výhledu z 21. července uvádí, že současné skokové zvýšení meziroční inflace je zčásti důsledkem mechanických bazických efektů způsobených loňskými nízkými cenami komodit.

Riziko představují „pouze“ inflační očekávání

V neposlední řadě je důležitým faktorem inflační očekávání. Pokud se inflační očekávání zvyšuje, pak se centrální banky připravují na akci. Zatímco ve Spojených státech se inflační očekávání zvýšila, v Evropě a Velké Británii v podstatě nerostou.

Pokud však současná inflace zůstane zvýšená, inflační očekávání se také zvýší, což by mohlo vyvolat obavy centrálních bank.

Shrneme-li to, zdá se, že se po více než desetiletém období podprůměrné inflace vracíme do časů, kdy se cenová hladina pravidelně zvyšovala o 2-3 % ročně. V období po krizi v roce 2008 se ekonomové v otázce inflace rozdělili na dva tábory. Pesimisté neustále varovali, že je rostoucí inflace za rohem. Na druhé straně optimisté navrhovali, aby se centrální banky inflace neobávaly a zaměřily se raději na růst.

Když inflace zůstávala utlumená, bylo mnohem více slyšet druhý tábor. Pandemický šok však vrátil inflaci zpět do centra diskuse ekonomů. Centrální banky vyspělých zemí si nyní možná nedělají starosti s inflací, ale na jak dlouho, to se teprve ukáže.