Padesát tisíc korun. Na spořicím účtu vypadají jako rozumně uklizená rezerva, ve skutečnosti ale většinou jen tiše čekají.
Rok, dva, pět. Úrok se připíše, ceny potravin a nájmů povyskočí a zůstatek na výpisu vypadá o něco vyšší než loni. Formálně o nic nepřicházíte. Reálně vám z těch peněz každý rok někdo část ukrojí, aniž byste si toho stačili všimnout.
A pak přijde nepříjemná otázka: co s nimi vlastně dělat? Na byt to nestačí. Na vlastní firmu také ne. Na to, aby z toho jednou byl důstojný důchod, už vůbec ne – nebo si to aspoň většina lidí myslí.
Přesně v téhle úvaze umírá nejvíce majetku, jaký kdy mohl v českých domácnostech vzniknout.
Ne kvůli špatně vybrané akcii. Kvůli přesvědčení, že padesát tisíc je málo na to, aby to stálo za námahu.
Představte si ale sněhovou kouli na dlouhém svahu. Když ji položíte do trávy a odejdete, zůstane koulí. Když ji pustíte, prvních deset metrů se skoro nic nestane – a přesně tam to většina lidí vzdá.
Zajímavé je až to, co se děje po dvou stech metrech, kdy koule nabalí za jediný metr více sněhu než za celý první úsek. Peníze se chovají stejně. Jen ten svah se měří v letech, nikoliv v metrech.
Lidé, kteří rozdíl pochopili, nedělají nic dramatického.
- Nehádají se o to, jestli trh klesne.
- Neluští, která akcie bude příští hvězdou.
- Mají nastavený jeden trvalý příkaz a klid v hlavě.
Ti druzí střídají spořicí účty, sledují úrokové tabulky a po deseti letech mají o něco větší hromádku stejných peněz.
Cíl, o kterém se tu budeme bavit, přitom není mlhavý. Dva a půl milionu korun.
To je částka, ze které lze při opatrném výběru čerpat rentu v řádu desetitisíců měsíčně, aniž byste museli sáhnout na jistinu. Padesátinásobek toho, co dnes leží na účtu.
Otázka tedy nezní, jestli je to možné. Zní, za jakých podmínek – a co přesně by se muselo stát.
V následující části najdete konkrétní čísla, tři varianty plánu podle toho, kolik dokážete měsíčně odložit, i tři tiché brzdy, které stejný plán dvěma různým lidem rozdělí klidně o deset let.
Obsah článku