Sedíte večer nad výplatní páskou a hlavou vám běží jednoduchá otázka: z čeho vlastně budu žít, až jednou pracovat přestanu? Celý život odvádíte státu nemalou část každé výplaty, a tak nějak počítáte s tím, že se o vás na stáří postará.
Jenže když si pak dohledáte číslo, které průměrnému českému důchodci každý měsíc přistane na účtu, zůstanete zírat. Je to zhruba polovina čisté mzdy, ze které dnes platíte bydlení, energie a jídlo pro celou rodinu.
Průběžný důchodový systém funguje jako štafeta: dnešní pracující platí penze dnešním důchodcům a spoléhají, že za třicet let poběží štafetu někdo za ně.
Háček je v tom, že běžců na trati ubývá a diváků na tribuně přibývá.
Silné ročníky odcházejí do důchodu, slabé nastupují do práce. Tohle není katastrofický scénář z internetových diskuzí, to je obyčejná demografie, kterou vidí každý, kdo otevře statistiky.
A politici, alespoň ti zodpovědní, to vědí také – proto se věk odchodu do důchodu postupně (ne)posouvá a proto vznikají reformy, které mají systém vůbec udržet při životě.
A teď to podstatné. Rozdíl mezi lidmi, kteří stráví důchod počítáním drobných, a těmi, kteří v klidu zaplatí vnoučatům dovolenou, většinou nedělá výše výplaty. Dělá ho jediné rozhodnutí, učiněné o dvacet nebo třicet let dříve.
Oba typy lidí nejspíš znáte i vy.
- Ti první v pětapadesáti zjistili, že “ono se to nějak vyřeší” není plán.
- Ti druzí začali včas odkládat i docela malé částky – a nechali za sebe pracovat matematiku, které se na první pohled skoro nechce věřit.
Dobrá zpráva zní: na vlastní rentu v řádu deseti až dvaceti tisíc korun měsíčně nepotřebujete milionové dědictví ani manažerský plat. Potřebujete plán, čas a pár správně vybraných nástrojů.
V následujících řádcích najdete přesná čísla: kolik měsíčně odkládat podle věku, ve kterém začínáte, jak vypadá tabulka zhodnocení na deseti, dvaceti, třiceti i čtyřiceti letech, a tři modelové scénáře, ze kterých si vyberete ten svůj.
Ta čísla vás nejspíš překvapí. Příjemně.
Obsah článku