Premium Na státní důchod se spolehnout nedá. Takhle si za 4 000 korun měsíčně postavíte druhou penzi

Zkuste si představit sami sebe v den, kdy vám přijde poslední výplata. Od dalšího měsíce už nebudete klientem svého zaměstnavatele, ale klientem státu. A stát vám pošle přesně tolik, kolik zrovna bude mít – ne tolik, kolik byste potřebovali.

Většina lidí tento den vytěsňuje stejně úspěšně jako termín u zubaře. Jenže on přijde. A na rozdíl od zubaře se nedá přeobjednat.

Nepříjemná pravda zní:

Generace našich rodičů se na průběžný systém spolehnout mohla, protože na jednoho penzistu vydělávala armáda pracujících.

Vy takové štěstí mít nebudete.

Demografická křivka se láme přesně na vaší generaci a čísla, která uvidíte níže, jsou neúprosnější, než tušíte.

Výsledkem je tichá úzkost, kterou zná skoro každý, komu je dnes mezi pětadvaceti a padesáti: pocit, že se pravidla hry mění za pochodu a nikdo vám neřekl, co s tím.

Někdo ji řeší tím, že o důchodu nemluví. Jiný tím, že pracuje víc a doufá. Ani jedno není plán.

Představte si důchod jako židli. Státní penze je jedna noha – a na jedné noze se sedí špatně, i kdyby byla sebepevnější. Druhou nohu vám nikdo nepřinese. Musíte si ji přišroubovat sami, dokud máte v ruce nářadí: čas.

A přesně tady se cesty rozdělují. Menšina lidí zná jednoduchou matematiku, díky které se z částky odpovídající jedné týdenní večeři pro dva stane majetek, jaký si většina spojuje s dědictvím nebo výhrou v loterii.

Většina ji nezná – a tak posílá peníze na spořicí účet, kde je pomalu užírá inflace, nebo neposílá nikam.

V tomto textu najdete přesná čísla:

• kolik z vašich 4 000 korun měsíčně dokáže udělat trpělivost v horizontu deseti, dvaceti, třiceti i čtyřiceti let,
• jaká renta z toho může jednou téct na váš účet,
• nebo z čeho konkrétně takovou druhou penzi poskládat, aniž byste museli být finanční experti.

A také jednu tabulku, po jejímž přečtení už nikdy neodložíte první trvalý příkaz.

Obsah článku