Zkuste si představit sami sebe v den, kdy vám přijde poslední výplata. Od dalšího měsíce už nebudete klientem svého zaměstnavatele, ale klientem státu. A stát vám pošle přesně tolik, kolik zrovna bude mít – ne tolik, kolik byste potřebovali.
Většina lidí tento den vytěsňuje stejně úspěšně jako termín u zubaře. Jenže on přijde. A na rozdíl od zubaře se nedá přeobjednat.
Nepříjemná pravda zní:
Generace našich rodičů se na průběžný systém spolehnout mohla, protože na jednoho penzistu vydělávala armáda pracujících.
Vy takové štěstí mít nebudete.
Demografická křivka se láme přesně na vaší generaci a čísla, která uvidíte níže, jsou neúprosnější, než tušíte.
Výsledkem je tichá úzkost, kterou zná skoro každý, komu je dnes mezi pětadvaceti a padesáti: pocit, že se pravidla hry mění za pochodu a nikdo vám neřekl, co s tím.
Někdo ji řeší tím, že o důchodu nemluví. Jiný tím, že pracuje víc a doufá. Ani jedno není plán.
Představte si důchod jako židli. Státní penze je jedna noha – a na jedné noze se sedí špatně, i kdyby byla sebepevnější. Druhou nohu vám nikdo nepřinese. Musíte si ji přišroubovat sami, dokud máte v ruce nářadí: čas.
A přesně tady se cesty rozdělují. Menšina lidí zná jednoduchou matematiku, díky které se z částky odpovídající jedné týdenní večeři pro dva stane majetek, jaký si většina spojuje s dědictvím nebo výhrou v loterii.
Většina ji nezná – a tak posílá peníze na spořicí účet, kde je pomalu užírá inflace, nebo neposílá nikam.
Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami nebude za třicet let kosmetický. Bude to rozdíl mezi stářím, ve kterém se rozhodujete vy, a stářím, ve kterém se rozhoduje za vás.
V tomto textu najdete přesná čísla:
- kolik z vašich 4 000 korun měsíčně dokáže udělat trpělivost v horizontu deseti, dvaceti, třiceti i čtyřiceti let,
- jaká renta z toho může jednou téct na váš účet,
- nebo z čeho konkrétně takovou druhou penzi poskládat, aniž byste museli být finanční experti.
A také jednu tabulku, po jejímž přečtení už nikdy neodložíte první trvalý příkaz.
Obsah článku