Osudová chyba akciových investorů: Proč mnozí riskují mnohem více, než si myslí?

Durace je metrika, kterou většina akciových investorů přehlíží. V dluhopisech je durace samozřejmost. V akciích ji sotva kdo řeší, i když rozhoduje o tom, jak silně s vámi trhne změna úrokových sazeb, inflace i nálady kolem růstu.

Zjednodušeně: čím dál v budoucnu leží většina očekávaných peněžních toků, tím “delší” je aktivum a tím citlivější je na diskontní sazbu.

Technologický titul, který “teprve všechno dobývá”, je dlouhý. Energetika, tabák nebo telekomunikace s vysokými dividendami jsou kratší. Hotovost a spořicí účty mají prakticky nulovou duraci.

Představte si portfoliovou “gumicuk” metaforu:

• krátká guma (nízká durace) při změně sazeb skoro nedělá problém;
• dlouhá guma (vysoká durace) vás vystřelí o metr dozadu.

Stejné procento akcií v portfoliu může mít úplně jiný “časový profil”.

Dva investoři se 70 % akcií nemají stejně riziková portfolia: ten první může mít hromadu krátkých durací “cash-flow dnes”, ten druhý sbírku příslibů “cash-flow zítra”. A když sazby poskočí, jeden jen pokrčí rameny, zatímco druhý hledá ibalgin.

Durace je také společný jazyk mezi třídami aktiv:

• dlouhé státní dluhopisy a růstové akcie sdílí citlivost na pokles výnosů;
• krátké dluhopisy, dividendové “defenzivy” nebo komoditní producenti se často chovají jinak.

Není to dokonalé, ale pro vás jako investora stačí vědět, co je “dlouhé” a co “krátké”. A hlavně: duraci můžete řídit, i když neměníte celkový podíl akcií či dluhopisů.

Diverzifikace: Nezbytná součást strategie, bez které se investor neobejde. Jak správně diverzifikovat?

Místo procent alokujte “čas”: co se stane, když začnete řídit duraci

Klasická alokace říká “60/40” nebo “70/30” (jedná se o podíl akcií vs. dluhopisů v portfoliu). Jenže procenta zamlčují, kolik budoucnosti kupujete. Když si místo procent nastavíte časový rozpočet, dějí se zajímavé věci:

1. Jasnější čitelnost režimů. Vysoké sazby a lepkavá inflace bývají protivníkem dlouhých aktiv. Když víte, že držíte “hodně zítřka”, je logické krátit duraci – ne proto, že víte, co bude, ale protože nechcete, aby jeden makro tah srazil na kolena celé portfolio.
2. Jemnější ladění rizika. Nemusíte dramaticky prodávat akcie. Můžete přesunout část z dlouhých růstových jmen do kratších dividendových sektorů, z dlouhých státních bondů do krátkých, nebo přidat státní dluhopisy indexované na inflaci.
3. Přesnější očekávání. Když rozumíte duraci, chápete, proč “stejné” zprávy hýbou různými tituly jinak. Upgrade růstu o půl procentního bodu udělá malou radost u krátké utility, ale dokáže zásadně přepsat valuaci u dlouhého “příběhového” titulu.
4. Lepší disciplína ve vstupu. Dlouhá aktiva kupujte, když je levný čas (nižší reálné sazby, ochlazující inflace). Krátká aktiva plní roli kotvy, když je čas drahý.

Způsob, jak to dostat do praxe, je myslet v “koších durace”. Mít koš krátké durace (hotovost, spořící produkty, krátké bondy, defenzivní dividendy), koš střední durace (mix kvality, mid-capů, vybrané cyklické sektory) a koš dlouhé durace (růstové akcie, dlouhé státní bondy).

Procenta mezi koši pak upravujete podle ceny času a spolehlivosti vašeho výhledu. Když se vám zdá, že trh platí za budoucnost příliš, stahujete “zítra” a přidáváte “dnes”.

Kdy prodat akcie? Kdy je ten správný čas?

Jak změřit a řídit duraci hned zítra (bez vysokoškolské matematiky)

Začněte hrubým odhadem. Potřebujete jen praktické zjednodušení:

• Hotovost a spořící produkty: durace ≈ 0.
• Krátké státní/korporátní dluhopisy: nízká až střední durace.
• Dlouhé státní dluhopisy: vysoká durace.
• Akcie s vysokým dividendovým výnosem a nízkým růstem: kratší.
• Růstové akcie s nízkými současnými zisky: delší.

Z toho složte tři koše (krátký/střední/dlouhý “čas”) a přidejte jednoduchá pravidla:

1. Pravidlo ceny času. Sledujte reálné výnosy a inflační očekávání. Když reálné výnosy rostou, krátíte dlouhý koš a posilujete krátký. Když klesají a inflace se uklidňuje, můžete povolit uzdu dlouhým aktivům.
2. Pravidlo spolehlivosti. Čím méně věříte svým odhadům, tím víc zkracujte celkovou duraci. V nejistotě je lepší mít více “dnes” než “zítra”.
3. Pravidlo rebalancování. Nastavte prahy (např. odchylka koše o 5–10 procentních bodů). Nedostatečně zainvestovaný dlouhý koš doplňujte po propadech, seberete tak “prémii z výkyvů”.
4. Pravidlo hedgingu. Když nechcete prodávat, lze krátit duraci dočasně: výměnou části dlouhých bondů za krátké, futures na sazby, nebo přes sektorový přesun uvnitř akcií. Tělo portfolia zůstává, ale časový profil se mění.

A proč je tahle optika překvapivě účinná? Protože nutí formulovat otázku jinak: ne “mám mít o 10 % víc akcií?”, ale “kolik budoucnosti si můžu dovolit koupit za dnešní cenu času?“.

Zní to podobně, ale mění to rozhodovací reflex. Když trh draze cení “zítra”, nepřetlačujte se s ním – zkrátíte si gumu. Když “zítra” zlevní a vy věříte růstovým příběhům, prodloužíte ji.

Závěr? Procenta jsou pohodlná, ale durace je skutečná pravda. Jak dlouhá je vaše budoucnost, kterou jste si dnes koupili? Pokud nevíte, možná máte příliš rizikové portfolio.