Jak fungují peníze a jaký byl jejich vývoj?

Dnes se dozvíte, co jsou to vlastně peníze a jaký byl jejich historický vývoj.

Pro kontext se zkusme vrátit do dětských let. Jaká byla Vaše první zkušenost s penězi? Asi jste si řekli rodičům, že si chcete něco koupit. Rodiče Vám dali nějaké peníze a řekli, ať si jdete něco koupit, abyste se naučili první kontakt s penězi. Vy jste vzali peníze a například si koupili svou první zmrzlinu. Pak jste někdy šli s rodiči do obchodu a všimli si například stavebnice Lego. Vy jako dítě jste měli o stavebnici silný zájem a moc jste si ji přáli. Rodiče Vám na to ale řekli, že je to moc drahé, že na to nemají peníze a že si to nemohou dovolit. Snad každé dítě v této situaci začalo pokládat takové ty typické dotazy jako například: Proč na to nemáme peníze? Proč nemáme víc peněz? Proč nemají všichni lidi víc peněz? Vždyť by to bylo super. Mamka nebo taťka Vám na to dost možná řekli, že je to moc složité, tomu bys ještě nerozuměl. Skutečnost je bohužel obvykle taková, že tomu nerozumí ani samotní rodiče.

Proč o tom vlastně píšu? To proto, že zkušenost s penězi je ve všech z nás silně zakořeněná už od dětství, že vlastně nikdo nemá moc touhu se ptát na to, jak peníze fungují nebo kde se vzaly. Ta představa, že by něco tak elementárního, jako jsou peníze, se mohlo ještě měnit, ta je úplně nepředstavitelná. Ve skutečnosti jsou peníze jedním ze základních vynálezů, který lidstvo vyvinulo už dávno. Což znamená, že i peníze prošly nějakým vývojem nebo inovací.

Co jsou to tedy peníze a jaký byl jejich vývoj?

Peníze jsou jenom komunikační nástroj, kterým si všichni mezi sebou vyměňujeme hodnotu. Pojďme si projít historický vývoj peněz. Ještě, než došlo k vynálezu peněz, existoval systém, kterému se říkalo barterový obchod. Lidé spolu chtěli obchodovat. Pro představu uvedu příklad. Přišel jeden chovatel slepic a druhý chovatel krav. “Prosím tě, já bych si od tebe vzal čtyři vajíčka a jednu slepici,” povídá ten, co vlastní krávy. “Dobře, za to já bych chtěl čtvrtku krávy,” odpověděl chovatel slepic. Tak se domluvili, plácli si a bylo to vyřešené. Čili nebylo třeba žádných peněz, prostě si vyměnili zboží. Pak za tím chovatelem slepic přišel rybář. “Ahoj, prosím tě, já bych si vzal šest vajíček,” řekl rybář. “Co mi za to nabídneš?” odpověděl chovatel slepic. “Dvě ryby,” řekl rybář. “Promiň příteli, já ryby nejím, takže bohužel,” zareagoval chovatel slepic. Tudíž k takovému obchodu nemohlo dojít, protože jeden nesouhlasil s tím zbožím toho druhého.

Proto každá civilizace strašně rychle opustila barterový obchod a vymyslela si nějakou formu peněz. Někde to byly mušle, obilí nebo sůl. V podstatě cokoliv, na čem se lidé shodli, že má pro ně nějakou cenu nebo hodnotu a ideálně něco, co šlo ještě rozdělit. V každé sociální skupině se vždy vytvoří nějaká forma peněz a nemusí být vždy nutně stejná.

Co tedy potřebujeme od peněz? Nejdůležitější vlastnost je, aby to byl prostředek směny. Aby já i protistrana jsme věřili, že pomocí prostředku směny můžeme vypořádat směnu resp. obchod. Druhou vlastností je účetní jednotka. Musíme být schopni, aby se nám v tom dobře počítalo. Abychom mohli říct, že slepice stojí tři mince a kráva stojí dvacet mincí. Třetí vlastností peněz je, že je to uchovatel hodnoty. Máme možnost odložit spotřebu. To znamená, že za mou jedinou minci si za týden budu moct koupit to samé jako teď. Mou minci akceptuje protistrana.

Peníze jsou vlastně umělý sociální konstrukt, který jsme si vymysleli jen kvůli tomu, abychom z ekonomiky odstranili zbytečné tření. Abych nemusel pokaždé hledat někoho, komu můžu nabídnout protislužbu, ten by zase hledal někoho jiného a tak dále. Místo toho je dosazené tzv. medium výměny. Díky tomu spolu všichni můžeme komunikovat hodnotu, kterou jeden pro druhého vytváříme.

Dále se v historii dlouhodobě ukázaly jako dobré peníze drahé kovy. Mezi ně patřila měď, stříbro, ale hlavně zlato. Typicky se jednalo o mince a ty mince dokázaly vydržet staletí. Používaly se strašně dlouho.

Po určité době se začaly objevovat první úpisy na zlato. To znamená, že si lidé nevyměňovali ten samotný kov, ale jen úpis na to, že ten kov někde leží. Hojně se začalo těchto úpisů využívat během renesance ve Florencii, kde většina obchodů probíhala na tzv. lavicích. Co si myslíte o tom, že když se nějaký první obchodník potkal s někým, kdo mu místo zlata donesl papír, kde bylo napsáno, že to zlato někde leží? Samozřejmě ten nový obchodník chtěl fyzické zlato, a ne žádný úpis na zlato. Tím chci říct, že inovace peněz nemusí vždy probíhat úplně hladce.

Když přeskočíme hodně do budoucnosti, tak z těchto úpisů na zlato se staly peníze, za které ručí národní státy tím, že u sebe mají někde uložené zlato. Tento systém vydržel v podstatě do první světové války. Během první a druhé světové války se od tohoto systému hojně ustupovalo, protože státy měly velké náklady na financování války, a tak to dělaly vcelku jednoduše tak, že si nad tím zlatem tiskly nekryté peníze. Bez ohledu na to, kolik zlata držely, tiskly do ekonomiky další a další peníze a tím platily za výrobu všech zbraní, tanků a všeho spjatého s válkou.

Takový zásah do ekonomiky se samozřejmě projevil dost rychle a výrazně. Začala růst cena veškerého zboží. Kvůli tomu vznikl i přídělový systém. Po obou světových válkách bylo zapotřebí vytvořit ekonomický restart. Tehdejší elity se setkaly v okrese Bretton Woods v New Hampshire, kde byla konference, na které se mělo vyřešit, co s tím dál. Většina států byla po druhé světové válce zbídačená. Nejméně zbídačené byly USA, protože se nebojovalo přímo na jejich území. Tak se ti tehdejší politici a ekonomové na konferenci domluvili na následujícím systému. Došlo k navázání amerického dolaru na zlato tak, že jeden dolar odpovídal 1/35 trojské unce a zbytek světových měn navázali na dolar.

V praxi to znamenalo, že národní měny začaly být kryté dolarem jakožto rezervní měnou. Když státy chtěly, tak mohly vzít americký dolar a v USA ho směnit za zlato. Toto mohly dělat pouze vlády, nikoliv běžní občané. Běžní lidé měli zakázáno obchodovat se zlatem. V následujících letech si některé evropské země v čele s Francií začaly všímat toho, že FED (Federální rezervní systém) tiskne víc a víc dolarů a že už je asi dost možná nekryje v tom poměru, který byl určen. Rozhodly se tedy, že si od FEDu vyžádají zlato. FED skutečně část zlata vydával, nicméně celá situace vyvrcholila v 70. letech, kdy v televizi vystoupil Richard Nixon, který řekl, že FED už nebude měnit ostatním státům americký dolar za zlato. To byl poslední záchvěv peněz, které byly kryté něčím hmatatelným. Od té doby máme peníze, které jsou založené na důvěře ve stát. Jsou kryté důvěrou ve stát. V centrálních bankách je do teď stále nějaké zlato uloženo, akorát že nikdo moc neví, v jakém poměru vůči penězům obíhajících v ekonomice.

Víte, co se stalo po prohlášení Richarda Nixona v televizi, když světu ohlásil, že nebudou americký dolar ničím krýt? Vůbec nic. Vůbec nic se nestalo. Vše jelo dál. Ukázalo se, že lidem stačí pouze důvěra v systém.

Kde je tedy problém v takovém systému? Samozřejmě v tom centru. Centrální autorita je problém. Jedná se tím tak o Achillovu patu. Důvěra ve stát z hlediska peněz může fungovat docela dobře a funguje to docela dobře, než to dobře nefunguje. Jakmile takový systém nefunguje dobře, tak se systém hroutí velmi rychle. Do systému peněz se totiž nově dostaly věci, které tam předtím nebyly nebo tam byly jen částečně. Myslím tím například státem řízenou inflaci, kterou vznešeně nazýváme jako kvantitativní uvolňování nebo bankovnictví fraktálních rezerv. On totiž ten systém tzv. fiat peněz (ničím nekrytých peněz, které jsou pouze nařízené zákonem) je často obhajován z toho důvodu, že umožňuje centrálním autoritám částečně zasahovat do ekonomiky. Ty zásahy do ekonomiky mají centrální bankám umožnit zmírnit hospodářský cyklus. Tím je myšleno krize a následné konjunktury. Otázka je, jestli to funguje. Podle mě to moc nefunguje. Koneckonců jsme si toho mohli všimnou během poslední krize, kdy v roce 2008 se z hypotečního amerického trhu začala hroutit v podstatě světová ekonomika. Centrální banky na to připravené nebyly a jejich odpověď na krizi byla vcelku rozpačitá. Jedna věc však v roce 2008 byla pozitivní. Vznikl Bitcoin. Přišla změna, která už nepůjde odvynalézt.