Pandemie, deglobalizace a rostoucí vládní deficity zvýraznily strukturální tlaky na inflaci oproti předchozí dekádě. Fed sice dokázal agresivním zvýšením sazeb inflaci zkrotit, ale návrat ke 2 % se zatím ukazuje jako obtížně dostažitelný.
Z mého pohledu realita posledních let naznačuje, že rigidní držení se “posvátných dvou procent” nemusí být v současných podmínkách vždy výhodné.
Vývoj cílování inflace ve Fedu
Americký Fed dlouhé roky usiluje o inflaci kolem 2 %, přičemž tento cíl byl oficiálně stanoven v roce 2012 jako součást rámce FIT (flexible inflation targeting).
V roce 2020 ale Fed přistoupil k revizi a přešel na FAIT (flexible average inflation targeting), tedy strategii, která umožňovala tolerovat inflaci nad cílem, pokud v předchozích obdobích docházelo k jejímu nedosahování.
Tento rok v srpnu Jerome Powell oznámil, že Fed opouští FAIT a vrací se ke klasickému flexibilnímu cílení inflace, což znamená opětovné ukotvení 2% cíle jako normy.
Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že jeho výroky jsou vlastně spíše hawkish (nakloněnost k restriktivnější politice), nemusí tomu tak doopravdy být.
Fed se sice formálně vrací ke klasickému rámci, ale prakticky Powellův projev naznačil, že 2 % nejsou úplné dogma okamžitě a za každou cenu. Respektive, spíše postupné přibližování se k cíli a možnost tolerovat delší období inflace mírně nad 2 %.
Současně dodal, že sazby už jsou v současném stavu mírně restriktivní a že je Fed připraven je snížit, pokud se budou inflační tlaky dál zmírňovat.
Signál pro investory
Tyto výroky udržují důvěru veřejnosti, že “inflační cíl 2 % stále platí”, ale zároveň investorům vysílají signál: “vysokou inflaci netolerujeme, ale stabilní inflace v pásmu do 3 % nás zas tolik netrápí a v takovém prostředí můžeme začít uvažovat o snižování sazeb.”
Z rétoriky Jerome Powella mi přijde patrné, že více než samotné číslo je pro Fed klíčové ukotvení inflačních očekávání. Proto to může působit, že “toleruje trochu vyšší inflaci”, i když formálně cíl drží.
Investoři a obchodníci to tedy přivítali jako signál uvolnění monetární politiky a začali sázet na vyšší možný sestup úrokových sazeb již letos.
Přestože byl Powellův projev tedy vnímán investory jako dovish (nakloněnost k uvolněnější politice), je z něho stále zřetelné, že klade důraz na podmíněnost a opatrnost kvůli možným nejistotám ohledně trhu práce a vývoje inflace.
Přechod od FAIT zpět k pevnějšímu rámci ukazuje, že dosažení inflačního cíle zůstává prioritou – i když pomalejším a postupnějším tempem.
Rétorika vs. realita
Powell a jeho kolegové nyní tak balancují mezi rétorikou a realitou. Formálně Fed stále opakuje, že cílem zůstává 2% inflace, aby si udržel kredibilitu. Ale prakticky je patrné, že by se spokojil s inflací o něco vyšší, pokud zůstane stabilní a ukotvená v očekáváních.
V prostředí vysokých vládních deficitů a geopolitických tlaků je tento kompromis logickým řešením – přísné trvání na 2 % by vyžadovalo dlouhodoběji restriktivní politiku s možnými výraznými negativními dopady na ekonomiku.
USA má aktuálně dluh přes přes $37 bilionů, nadále hospodaří s vysokými deficity a mírně vyšší inflace reálnou hodnotu existující dluhu rychleji rozpouští. Pokud by se inflace dlouhodobě držela mírně vyšší, Fedu to navíc poskytuje větší flexibilitu.
Vyšší inflace také stimuluje spotřebu, investice a podporuje vyšší rychlost oběhu peněz – motivuje spotřebitele i firmy neutrácet peníze “až někdy”.
Slabší dolar může krátkodobě zlepšit konkurenceschopnost amerického exportu, i když zároveň zdražuje import.
Riziko ztráty kredibility
Osobně s tímto pragmatickým přístupem souhlasím, ale Fed si musí dát pozor, aby inflace opět nedosáhla vyšších hodnot, řekněme 4-5 %. To by již riskovalo ztrátu kredibility a mohlo odstartovat spirálu inflačních očekávání.
Podobně uvažují i někteří přední ekonomové – Mohamed El-Erian “There’s nothing scientific about 2 %” nebo Olivier Blanchard, kteří argumentují, že dvouprocentní nárok je v dnešním makroekonomickém prostředí možná příliš striktní a doporučují cíle spíše kolem 3–4 %.
Vše nasvědčuje tomu, že i když Fed formálně trvá na 2 %, realita bude pravděpodobně trochu jiná. Kvůli strukturálním tlakům, vysokým deficitům a snaze vyhnout se recesi se zdá pravděpodobné, že v příštích několika letech bude v USA stabilní, ale přece jen vyšší inflace– někde v pásmu kolem 2,5–3 %.
To by se mohlo stát jakýmsi “novým normálem”, pokud zůstanou ukotvena inflační očekávání.
Autorem komentáře je Roman Panuška, manažer fondu Dopamine Investments.
94 %
90 %
