Čínský sen se rozplývá v deflaci. A svět by měl zpozornět.

Zatímco se západní svět stále pere s inflací, Čína zažívá pravý opak: deflaci.
Spotřebitelské ceny (CPI) i průmyslové ceny (PPI) dlouhodobě klesají.

Ceny všeho klesají. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to dobrá zpráva. Jenže deflace není pozitivní znamení. Ve skutečnosti jde o jeden z nejzávažnějších problémů, jaký může ekonomiku potkat.

• Příčiny:
  • Slabá domácí poptávka: Lidé odkládají nákupy, čekají na další pokles cen.
  • Propad realitního trhu: Nemovitosti ztrácejí hodnotu, domácnosti se cítí chudší a méně utrácejí.
  • Přebytek výroby: Čínské firmy tlačí přebytečné zboží na export, což tlačí ceny dolů globálně.

Když ceny dlouhodobě klesají, lidé odkládají nákupy – čekají, až bude ještě levněji.

Firmy proto méně prodávají, omezují investice a šetří na zaměstnancích. Peníze přestávají obíhat. Ekonomika se zpomaluje, důvěra v budoucnost klesá. A právě důvěra je to, co dnes v Číně zoufale chybí.

Model, který přestal fungovat

Zatímco USA a EU se v posledních letech snaží přesunout od levné výroby k domácí poptávce a moderním technologiím, Čína zůstává uvězněná ve starém modelu.

Ten je založený na levné pracovní síle, masivních investicích a vývozu.

Výroba běží naplno, ale poptávka stagnuje. Čínská vláda se stále snaží podporovat investice a produkci – jenže továrny chrlí zboží, které nikdo nechce.
V takové situaci se není čemu divit, že ceny padají. Nabídka převyšuje poptávku. A přestože vláda podniká kroky k oživení ekonomiky – například snižováním úrokových sazeb nebo podporou úvěrů – nefunguje to. Lidé totiž nemají důvod utrácet.

Paralely s Japonskem v 90. letech

• “Ztracená dekáda” Japonska:
  • Po prasknutí realitní bubliny v 90. letech Japonsko uvázlo v deflaci na desetiletí.
  • Firmy a domácnosti se zadlužily, veškeré příjmy šly na splácení dluhů, investice utichly.
  • Banka Japonska snížila úroky téměř na nulu, ale ekonomika stagnovala.
• Čína dnes:
  • Stejně jako Japonsko čelí realitní krizi (omezení úvěrů developerům v roce 2020).
  • Na rozdíl od Japonska však ceny nemovitostí klesají pomaleji – vláda je uměle drží.
  • Riziko “recese rozvah”: Pokud firmy a domácnosti začnou prioritně splácet dluhy, ekonomika se zastaví.

Strach místo důvěry

Deflace není jen ekonomický ukazatel. Je to i psychologický stav společnosti. V Číně je důvodem i to, že lidé nevidí záruku, že se o ně někdo postará, když se něco pokazí.

Přímé daně jsou sice nízké, ale spotřební daně (včetně DPH) jsou vysoké – a stát přitom neposkytuje téměř žádnou sociální síť. Není tam důchodový systém, který by lidem dal jistotu, že mohou spotřebovávat i v pozdějším věku. Není tam univerzální zdravotní péče, která by lidem umožnila méně spořit na “co kdyby”. Není tam nic, co by vytvářelo základní jistotu.

K tomu se přidává i to, že práce v Číně dnes neznamená to, co dřív.

Nezaměstnanost mladých je tak vysoká (19-20%), že ji vláda přestala zveřejňovat.

Lidé, kteří vystudovali prestižní školy, si nemůžou najít práci – a ti, kteří pracují, často nevydělají tolik, aby mohli normálně žít. Takže šetří. A tím ekonomiku dál brzdí.

Levné zboží jako hrozba

Když zboží nemá komu prodávat doma, hledá si cestu ven. Čína dnes vyváží přebytky zboží – včetně technicky náročných produktů, jako jsou solární panely nebo elektromobily – za podnákladové ceny.

Jinými slovy: vyrábí ztrátově, jen aby udržela průmysl v chodu. Z krátkodobého hlediska je to sice způsob, jak zachovat pracovní místa, ale z dlouhodobého pohledu je to destruktivní. Pro domácí firmy, pro zahraniční konkurenci a hlavně pro důvěru v čínský model.

EU i USA už na to reagují: zvažují cla, zahajují šetření, snaží se chránit svůj průmysl. A čím víc bude čínská deflace vyvážená ven, tím silnější budou protiopatření. Dlouhodobé přežívání ekonomik na základě dotovaného vývozu není řešení – je to zoufalství.

Poptávku nejde vynutit

Čínská vláda přesto zůstává u staré strategie: pumpuje do ekonomiky peníze, snižuje sazby, podporuje banky v úvěrování. Jenže v deflačním prostředí to nestačí.
Nestačí mít peníze – je potřeba, aby je lidé chtěli utrácet. A to se v Číně neděje. Chybí spotřebitelská důvěra, chybí vize, chybí jistota. Lidé mají peníze, ale mají i strach.

A tak se rozpadá základní smlouva, na které čínský růst stál: že když budete tvrdě pracovat, mít děti, spořit a investovat, bude vám líp než rodičům. Tahle víra je dnes pryč. A spolu s ní mizí i to, co drží ekonomiku v pohybu – naděje v budoucnost.

A co teď?

Čína se ocitla v pasti. V pasti modelu, který dřív fungoval, ale dnes škodí. V pasti společnosti, která se naučila vyrábět, ale neumí spotřebovávat. V pasti deflace, která ničí psychologii růstu. Mohli by jí paradoxně pomoct Trumpova cla – donucení přeorientovat se alespoň částečně z export na domací spotřebu.

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se režim chystal k zásadní změně – například k vytvoření skutečné sociální ochrany nebo většího otevření domácí poptávce. A bez toho se bude Čína dál pohybovat v začarovaném kruhu: levné zboží, nízké mzdy, nulová důvěra, přebytek výroby, další pokles cen.

Jestli chce Čína zůstat relevantní ekonomickou silou, bude muset přestat být jen levná. Bude muset být důvěryhodná. A to bude bolet víc než pár kvartálů s nízkou inflací.

Pesimisté tvrdí, že deflace už je hluboko zakořeněná a vládní stimuly přijdou pozdě.
Optimisté věří, že Čína se poučila z chyb Japonska a dokáže svou ekonomiku restartovat.

Jedno je jisté: Pokud Čína nezačne znovu růst, dopad to bude mít na celý svět.